Vinobraní na Grébovce

Ač to máme relativně blízko, v Havlíčkových sadech jsme nikdy nebyli. A tak se mi zdálo ideální, jít se tam podívat v době vinobraní, kdy to budeme mít i s programem. Sluníčko krásně svítilo, bylo rozhodnuto.
Ale ouha - samozřejmě mi bylo jasné, že tam nebudeme sami, takové množství jsme však nečekala. Nedalo se volně jít, člověk se musel zařadit do davu, který ho nějakým směrem postrkoval. A tohle já prostě nezvládám. Po celém parku byla rozmístěna stanoviště se soutěžemi pro děti. U každého fronta na více než půl hodiny. To jsme odmítli. Jediné, kde byla šance se vmáčknout, byla dílnička na výrobu papírových koníků. Klárka se na to vrhla s nadšením, David odmítl. Víno ani burčák jsme neochutnali. Manžel řídil, já si již třetí den léčím žlučník tvrdým pečivem. Navíc u každého stánku fronty bez konce, to nás přešla chuť na cokoliv. Nejkratší fronta byla na trdelník. Obětovala jsme se kvůli dětem a vystála jí. Tak si alespoň ony pochutnaly. Fotky nemáme také téměř žádné, na focení nebyl prostor. Fotit záda cizím lidem se mi nechtělo.  Pro někoho, kdo nemá takové fobie z davů lidí to bylo jistě krásně připravené odpoledne, pro mě očistec. Nicméně Havlíčkovy sady spolus nově zrekonstruovanou Gröbeho vilou se mi moc líbili. Určitě se tam půjdeme brzo podívat a v klidu si vše prohlédnout.