Intervaly se prodlužují

Nemohu ani uvěřit, že jsem tak dlouho nic nenapsala. Vidím, že to tu neodvratně směřuje k měsíčníku. Pokusím se polepšit, ale raději nic neslibuju. Tak alespoň pár střípků z toho, co jsme v uplynulých 14 dnech zvládli.

Zašli jsme si do Mořského světa. Chodíme sem velmi rádi, hlavně děti. Vždy hlídám, kdy se vstupné objeví na nějakém slevovém portálu a zhruba jednou za rok si návštěvu zde užijeme. Jen s focením je to tu špatné. Blesk se používat nesmí, což naprosto chápu a respektuju. A tak si z každé návštěvy přinesu nafocenou spoustu barevných šmouh. Ještě že se najdou i nějaké stacionární objekty :-).

Ve své baletní škole Klára absolvovala jednodenní seminář klasického baletu pod vedením profesorek baletní konzervatoře. Přišla nadšená, plná dojmů. Trénink byl prý velmi náročný. Byť byly paní profesorky velmi milé a hodné, je znát, že mají na své studenty podstatně vyšší nároky než jsou zvyklé naše baletky. Nepamatuji se, kdy  takhle v osm večer Klára  odpadla.

Do Prahy dorazil legionářský vlak, tak se na něj děti vyrazily s tatínkem podívat. Kláře se zpočátku moc nechtělo, ale protože jako druhou alternativu na nědělní odpolední program měla studium, nakonec se ke klukům připojila. A přišla nadšenější než David. 

A ještě vám musím říct, že zázraky se dějí. Minule jsme se zmiňovala, že Jonda je moc nemocná. Prožily jsme spolu na veterině hodně času. Vyzkoušeli na ní různé léky, její trus poslali na bakteriální a parazitární rozbor, vše bez výsledku. Její stav se velmi zhoršoval, nejedla, nepila. Musela jsme jí krmit stříkačkou a i tak zhubla přibližně čtvrtinu své váhy. Paní doktorka si s ní nevěděla rady. Poslední možnost, která přicházela v úvahu byl nějaký nádor nebo cysta na vaječnících. To by vyžadovalo rtg a následnou operaci s nejistým výsledkem, protože morčata prý velmi špatně snáší narkózu. Do toho jsem jít nechtěla. Cítila jsem, že jí už moc trápím. Proto jsme všechny léky, umělou výživu, probiotika a já nevím co všechno jsem do ní cpala, vyhodila s tím, že už jí nechám v klidu umřít. Ještě jsem si pohrávala s myšlenkou, že jestli seberu dost sil, odnesu ji na smrtící injekci, aby se už netrápila. Po mém rozhodnutí jsme jí jeden den neviděla, nevylezla z domečku ani na chvilku. Další den jsem šla ráno do kuchyně téměř s jistou, že už ji živou nenajdu, ale mýlila jsme se. Jonda seděla s čumákem zabořeným v seníku a jedla a jedla. A jako v pohádce jí téměř bez přestání dodnes. Celé dny putuje mezi miskou a seníkem, jakmile něco dojde neodbytně piští, dokud zásoby nedoplníme. Už má téměř zpět svou váhu. Když jsem to telefonovala paní doktorce na veterinu, nechtěla mi věřit, prý už také nevěřila, že by se z toho Jonda dostala. Zázraky se opravdu dějí! 

Hezký víkend!